Když se díváte do zrcadla, hledáte to, co je na vás dobré nebo to, co je špatné? Díváte se na to, co máte nebo pátráte po tom, co vám chybí?
Zkuste se nad tím zamyslet. Když se zeptáte dítěte, jak se vidí, nejspíš vám odpoví, že se nevidí ani hezké, ani ošklivé – dokud mu okolí nesdělí, jaké by se vlastně mělo vidět. Ale jaké? Hezké? Nehezké? Co když mu někdo ve školce třeba řekne něco ošklivého a ono se právě tak přijme. Zajímavé, že? Nebo spíš smutné. Říkejte dětem co nejvíc hezkých věcí!
A co se týká vás samých? Pozorujte se a sledujte své přednosti. Vyzdvihujte je, posilujte je a pěstujte si je… a na druhé straně se pokuste zaměřit na ty věci, se kterými nejste úplně spokojeni – a zamakejte na nich! Ale nejdřív se vždy zaměřte na to hezké na sobě a vážně se nikdy kvůli ničemu neshazujte… I kdyby to bylo sebevtipnější a zdálo by se, že jste fakt úžasně nad věcí, obvykle je pravdou opak.
Proč vám tuhle cestu doporučuju? Protože znám (neříkám, že nejlíp) její světlá i temná zákoutí. A dozvěděla jsem se na ní jedno – jsem to já, kdo musí žít se svým tělem, boky, nohama, tváří, vlasy, očima… Já a nikdo jiný. Stejně jako jsem odsouzena (?) žít se svou ne zrovna jednoduchou povahou. A tak se ptám – kdo mě má vždycky pochválit jako první? A kdo by měl být ten, co mě má nejradši? Nakolik je můj život o mně a jak moc o těch druhých? Ne, není to o sobectví! Věřím, že se tomu správnému a zdravému pohledu do zrcadla dnes a denně učíte i díky naší facebookové skupině… Já ano!
Vaše Katchaba