Máte někdy pocit, že se toho na vás nakládá moc? A že je vaší povinností se tomu všemu podřizovat, i když se od vás neustále něco očekává a vyžaduje?
Musím se přiznat, že já – i dnes – se takhle občas cítím, ačkoli je to už o hodně lepší. Zvlášť dříve jsem se bála (a místy mě dál přepadají takové myšlenky), jestli svou práci dělám dost dobře, jestli jsem i přes shozená kila opravdu dobrá pro tuhle práci, že musím ještě tohleto a támhleto, abych se zavděčila a jestli se na mě nebude někdo i přes mé upřímné úsilí zlobit. Jestli jsem, proboha, na někoho nebo na něco nezapomněla…atd., atd. Zkrátka pochybnosti a pochybnosti a dokonce pocity, že to stejně všechno nemá cenu. Že už prostě nedávám…
Věřte mi – právě takové pocity jsou zcela normální a v pořádku. (Taky tomu chci věřit). Nemusíte být přece neustále pozitivní, stoprocentně produktivní, plní energie a hlavně – být tu pro všechny. A co být na tomhle uspěchaném a uštvaném světě někdy jen pro sebe? Je opravdu zcela ok, když se od rána do večera nebudete usmívat nebo když se na celý den zahrabete do peřin a nebudete nic dělat. Jsme jen lidé. Ne roboti. (Když mi to občas připomenete, budu vám vděčná).
Co je ovšem důležité? Najít po takovém volném dni impuls zase vstát. Dělat věci s radostí a ne z donucení nebo proto, že se to od vás očekává.
Zkrátka – snažte se být vždy sami sebou a to i ve chvílích, kdy to pro vaše okolí nemusí být úplně komfortní. Ti druzí totiž váš život nežijí.
Mám vás ráda.
Vaše Katchaba