Uzavřeni v koronovavirové karanténě sice bezprostředně neohrožujeme spoluzaměstnance, známé, ani lidi na ulici, někdy však ohrožujeme sebe, případně své blízké… ano, statistiky hovoří jasně. V omezeném prostoru létá víc ošklivých slov a urážek než obvykle. Nebolí ovšem jen hnusná slova, ale i – bohužel – něco tak odporného jako facky. A tak dnes opět sáhnu do bjúterní zásobárny, protože domácí násilí v době koronaviru nezmizelo. Domácí násilí naopak rozkvétá společně s koronavirem. Každý týden se mi s tím svěřujete. Určití jedinci stísněný prostor prostě nevydýchají. Také se tomu říká ponorková nemoc…
„Předtím, než si diagnostikujete depresi a nízké sebevědomí, ujistěte se, prosím, že nejste obklopeni blbci.“ (Ten citát mě zaujal, i když právě v karanténě je to někdy složité.). Je sice dost drsný ale údajně přímo od slavného psychologa Sigmunda Freuda (osobně si tím nejsem tak jistá). Čím si ale jistá jsem a věřte mi, že život mě vyučil, je to, že nejvíc klacků pod nohy, shazovaček, urážek, ponižování i prostého nepochopení se často dočkáte od těch, kteří toho nedokázali zdaleka tolik, co vy. A nejspíš ani nedokážou. Kdyby tomu tak bylo anebo alespoň věděli, že na to mají, neměli by zapotřebí do někoho rýt a ubližovat mu. Karanténa nekaranténa.
Už několikrát jsem psala, že takový přístup nejvíc bolí od nejbližšího okolí. Tedy od lidí, od kterých čekáte tu největší podporu. Eliška z naší facebookové skupiny mi psala: „Někdy si vážně říkám, jestli jsem tak k ničemu, když se starám o dvě malé děti a nemocnou tchýni… Nic jiného ale neslyším ani od ní, ani od manžela. Když jsem se začala s dětmi stravovat zdravě (manželovi a jeho matce vařím zvlášť) a dokonce cvičit, vypuklo takové malé domácí peklo: – Na co si to hraješ? Nevíš, kde je tvoje místo? Od maminky (žárlivé a vládychtivé ženské podle Elišky) se můžeš jen učit, tak si nevyskakuj! Že už toho máš dost? Tak se seber a vypadni! Kdo by tě chtěl se dvěma fakany…“ Peklo Elišky trvá. Tvrdí, že manžel je v jádru hodný chlap a po takových výstupech se většinou omlouvá a tvrdí, jak ji miluje a nemůže bez ní být, ale před matkou na ni dokonce vztáhl ruku. Tuším, že to nebylo jen jednou… A právě v době karantény si ani nechci představovat, co se u ní děje.
Co bych Elišce poradila? Lehké to není, ale měla by se sebrat a odejít. I v době koronavirové. První krok už stejně udělala – chce shodit nějaká ta kila, mít pěkné a zdravé děti, kterým se nikdo nebude kvůli tloušťce ve škole ani jinde posmívat, najela na zdravý životní styl… a nemíní od toho ustoupit. Jestli tě někde mají za neschopnou a nemožnou, tak já určitě ne, Eliško! Přijdeš mi mnohem silnější než tvůj manžel, kterého (z toho, cos oněm psala) považuju především za slabocha. Poseroutku ovládaného matkou. Ta se nedokáže smířit s generační výměnou rolí v rodině a kvůli svému sobectví ničí životy druhých. I ten svého syna, i když ho jistě dokázala přesvědčit, že pro něj chce jen to nejlepší. A ještě na jednoho slavného psychologa jsem si v té souvislosti vzpomněla – na Miroslava Plzáka. Ten řekl, že o skutečné lásce se nežvaní. Takže – nemůžeš beze mě být? A za tu facku taky nemůžeš? Já bez tebe být nechci, ale konečně si uvědom, že můžu!