Reklama
 
Blog | Karolína Katchaba Hrubešová

Zdravé BJÚTERÝ – ŘÍKALI, ŽE TO NEZVLÁDNU….ANEB BLA BLA BLA

Mně to říkali mockrát.  Že se snažím zbytečně a stejně nikdy nezhubnu. Že nechápou, proč se snažím jíst zdravě. A proč jdu radši na jógu než na pivo? Proč trhám partu a hraju si na někoho jiného, než ve skutečnosti jsem (zatímco já jiná – obézní, už byla)? Že má skupina na Facebooku nikoho zajímat nebude a moje zakomplexované výlevy na ní už vůbec ne (ze dvou stovek členů vystoupal počet na 88 tisíc za necelé tři roky).  Natož prý, aby někoho inspirovaly moje recepty – kdo to má vůbec jíst? Proč jsem domů nekoupila bůček místo kuřete?

Taky mi říkali, že kuchařku, natož motivační, nikdy nenapíšu. A když napíšu, stejně ji nikdo nevydá. A když vydá, někdo ji číst nebude (Bůhví, co všechno jsem prý musela udělat, když se má první kniha stala bestsellerem, po ní druhá…). A tak dále a tak dále. A kdo mi to všechno říkal? No přece lidé z mého nejbližšího okolí! Ti, na kterých mi nejvíc záleželo a které mám (nebo jsem měla) ráda a kvůli nimž jsem se snažila nejvíc. Abych jim udělala radost a dokázala, že za jejich pozornost i lásku stojím. Že jsme parta, tým, rodina… Že se přece máme navzájem rádi takoví, jací jsme.

I když dnes vím, že snažit se musím především kvůli sobě a že sebeláska a sebeúcta jsou stejně důležité, ne-li podstatnější než láska od těch druhých (prostě spojené nádoby a boj na celý život, znáte to), tak ti, kdo mě obklopují, zůstávají stále nejdůležitější v mém životě. Proto mě při práci na mé třetí motivační kuchařce (zahájení předprodeje jsem minulý týden obrečela – dotáhla jsem to do konce!), obzvlášť potěšila jedna věc – kromě zdravých receptů nejen od mé maličkosti, ale i kamarádek z facebookové skupiny, jsou v knize i příběhy a srovnávací fotografie 50 lidí, kteří to také dali. (Tedy shodili svých nadbytečných 15, 20, ale i 50 a dokonce víc kilogramů a změnilo jim to život. Tak jako mně.)  A mnohým z nich, třeba Mirušce Blahové, jejich nejbližší, kamarádi i známí, od počátku fandili.  To je přece nádhera! Takhle to má být! Miruška Blahová v knize HUBNEME JÍDLEM píše: „Lidé z mého okolí a má rodina mě hodně podporovali a věřte mi, že je to moc důležité.“ Tak tomu opravdu věřím… pro srovnání opačná zkušenost Jany Horáčkové (také v nové knize) ze střední školy: „…okolí začalo mou váhu řešit. Spolužáci na mě na chodbě pokřikovali a podobně. V prvním ročníku jsem docházela na praxe v prestižním hotelu v centru Prahy. I tam dělali rozdíly, a to jen proto, že jsem podle jejich slov nebyla hubená a pěkná…“

Jak Janě bylo, si umím představit docela dobře. Já byla pro své spolužáky „velryba“, ale ještě jednou Jana: „Půl roku jsem nemohla sehnat práci a tak jsem psychicky padla až na úplné dno… Ze stresu mi začaly padat vlasy…“ Myslím, že není nutné pokračovat.  Už proto, že se z nás (Jany, mě a dalších) staly pěkné a bojovné štiky a dokázaly jsme změnit svou postavu, posílit sebevědomí a začít se mít rády.

Kdybychom ale měly od počátku pocit, že nás má opravdu rádo i naše okolí takové, jaké zrovna jsme, šlo by nám to všechno určitě mnohem líp.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama