Reklama
 
Blog | Karolína Katchaba Hrubešová

Zdravé BJÚTERÝ – VÁŽENÁ EPIDEMIE…

Víte, co mě těší? Tajně jsem doufala (a veřejně psala a hovořila) o tom, že karanténa bude příležitostí starat se více o zdraví své o svých blízkých (a v našem případě se nejedná pouze o roušky a hygienu, ale o komplexní boj s nadváhou a obezitou, které to usnadňují jak koronaviru, tak i dalším závažným onemocněním včetně těch psychických). A po čtrnácti hektických dnech vidím, jak na sociálních sítích přibývají další a další příspěvky, fotografie a videa, na kterých maminky (i tátové) připravují a vymýšlejí zdravá jídla, cvičí a učí cvičit ostatní ve ztížených domácích podmínkách. A nejen tam – hodně z vás, zvláště z venkova, znovu objevuje krásu luk a lesů, kde se lze dostatečně vypohybovat, aniž byste tam někoho ohrožovali nebo někdo vás (kromě pár kanců, že ano, Petro Pechová?). My se přece nedáme!

 

Před dvěma týdny to všechno byl spíš sen (ostatně jeden takový, co se týká podobných aktivit pro zaneprázdněné matky v domácím prostředí, testujeme se strongmanem Sváťou Vobejdou už pár týdnů pod pracovním názvem Akce Mámy). Navíc rozjezdu na počátku karantény bránil taková ta typicky národní reakce na prvotní šok – když mě něco přesahuje, zahalím se v jakési uražené a důstojné mlčení a protože nevím, co mám dělat, nedělám nic. Ale tvářím se smrtelně vážně a kárám ostatní, kteří se chtějí hrozbám bránit hned, být aktivní a nedej bože ještě katastrofu zlehčovat tím, že ji od počátku berou jako porazitelného soupeře a reagují na ni (ta opovážlivost!) dokonce humorem. Větu „Vaše starosti bych teď chtěla mít“ jsem na svou adresu slyšela a četla tolikrát… Uteklo čtrnáct dní a s epidemií bojuje (disciplinovaně, chytře a s klasickou českou vynalézavostí) prakticky každý z nás – od maminek šijících roušky pro celou vesnici po vědce z ČVUT (České vysoké učení technické), kteří dokázali v rekordně krátké době vyvinout chybějící přístroje na podporu nemocných plic a nabídli je světu…

 

Co si z toho vzít?

Když je nám dobře, nadáváme na všechno možné, ale když je opravdu zle, umíme se semknout, držet spolu, pomáhat si, podporovat se – a bojovat společně za to, aby zítra bylo líp. Obrovskou radost mi udělal facebookový příspěvek kluka (Lukáš je prostě věčně mladý), který si říká Lukáš Hanckock Prácheňský. Nenechal se zastavit rakovinou páteře (už je to pár let) a i jako vozíčkář sbírá sportovní úspěchy po světě – je dokonce mistr světa v páce! Prostě, Lukáš právě teď trénuje a jede dál! Tomu říkám příklad. A nejen pro tuhle dobu.

 

„Hlavně se z ničeho nepo…. Ty to přece dáš! Máš na to!“ říkával můj děda.

Máme na to. Jsem na vás všechny moc pyšná a hrdá na to, že jsem se narodila právě v téhle zemi a že patřím k lidem, co to denně dávají a dají.

Vážená epidemie (nepodceňuju tě), my ti dáme na frak! Všeho do času.

Jedeme dál!

 

Vaše Katchaba

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama