Reklama
 
Blog | Karolína Katchaba Hrubešová

Zdravé BJÚTERÝ – VĚK JE ČÍSLO. NIC VÍC…

Jsme opravdu tak konzumní společnost, jak v poslední době varuje čím dál víc lidí? Neuděláme nic pro své tělo a nezvedneme se z gauče, když přece máme právo na odpočinek a tolik, často dokonce vsedě celý den dřeme. Choroby, které kvůli tomu tělu hrozí – od diabetu přes rakovinu až po infarkt – za nás vyřeší přece lékaři (nevyřeší, možná jen zmírní následky). Nebudeme jíst zdravě, protože bude-li zle (a bude), sáhneme po některé z těch rychlých zázračných diet (Jakmile s ní ale přestaneme, dopadne to ještě hůř. Ostatně, mou těhotenskou cukrovku by žádná taková dieta nevyřešila.). A co bychom vůbec někam chodili… třeba k volbám, když si u televize můžeme na politiky tak pěkně zanadávat.

A jak to souvisí s věkem, zeptáte se? Osobně si prostě myslím, že gauč, telka a nutelka, tyhle symptomy pohodlného konzumu, za který sobě, okolí a společnosti nemusím nic vracet a jen beru, jsou i výrazem… stáří. Ať je nám třicet nebo sedmdesát. Protože stáří vnímám především jako odevzdanost. A ta může být smířená, pokorná a vděčná za vše, co krásného už je za námi – anebo nevděčná a sobecká. Ať je nám právě těch třicet nebo mnohem víc.

A teď příklad: to, čeho jsem před pár lety byla svědkem ve fitku, dodnes považuju za jednu z velkých životních lekcí. A předem upozorňuju, že ten (starý?) prošedivělý pán nezvedal, jak na to někdy ohromeně zíráme na netu, nad hlavu metrák. Cvičil s rozvahou, technicky dokonale, delší série s hodně slušnou váhou. A pak oslovil jednu krasavici vedle mě: „Nechtěla byste se stát tváří jedné reklamní kampaně?“

„Nechtěla!“ odsekla slečna. Dost tvrdě.

„Jste nádherná,“ zalichotil jí tazatel. Opravdu byla.

„Děkuju. A řekla bych, že to už stačí!“

„Je to sportovní kampaň,“ nedal se ten člověk odbýt.

„Tak přestaňte!“ rozčílila se slečna. „Není vám to ve vašem věku blbý?“

„Není. Je to má práce. Jsem producent.“

Slečna popuzeně odfrkla, popadla ručník, láhev s pitím a mobil a pyšně odkráčela středem.

Za čtrnáct dní se dotyčný do fitka dostavil s fotografem a kameramanem a dvěma (jak jinak než nádhernými) kočkami, které se v tomhle zařízení určitě nenacházely poprvé. Možná je ale právě poprvé potkalo něco jiného – vídala jsem je pak v nejrůznějších reklamách, od sportovních i jiných časopisů až po plakáty a dokonce i dvě televizní stanice… Tu slečnu, která tak zbytečně zahodila svou příležitost, jsem ale nikdy v žádné reklamě neviděla.

Třeba ji to vážně nezajímalo, řeknete si, nepotřebovala nic takového, nesnáší reklamu, notabene takovou, kterou organizuje chlap, co by mohl dotyčné dělat tátu…

Před třemi roky mě oslovil můj manažer (a producent) Honza a hned mě také upozornil, že mi nehodlá dělat dalšího tatínka, i když by vzhledem k věku určitě mohl … a já si vzpomněla právě na ten někdejší zážitek z fitka. Takže slovo dalo slovo… no, takhle se táta vážně nechová, Otrokář ovšem (jak Honzovi říkám) ano. Je za námi ale kus práce. A čtyři knihy. A první, co mě můj manažer naučil? A často mi to opakuje i dnes? „Nemysli si, že každý, kdo to s tebou myslí vážně a něco umí, musí být princ na bílém koni.“ Někdy vypráví o své babičce, co ještě v devadesáti spravovala lidem zuby (v čekárně čekaly fronty) a říkala: „Já jsem jen devadesátiletá holka.“

Jo… a mimochodem, ten okouzlující nadějný režisér, co mi nabízel hlavní roli ve svém filmu, přestal hned, jak jsem ho požádala, aby Otrokáři zaslal scénář. Když jsem po jiném mladém umělci chtěla návrh smlouvy (šlo o reklamní fotky), vysvětlil mi, že si na tohle nehraje. No a já si už po různých zkušenostech taky nehraju… ale byli to opravdu pěkní kluci. A neoslovovali mě z gauče, i když… co vlastně měli za lubem?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama