Reklama
 
Blog | Karolína Katchaba Hrubešová

Zdravé BJÚTERÝ – VŠECHNO JE MI FUK

„Všechno je mi fuk. Chodím neupravená, s nikým se nebavím, nesměju se, jen pořád jím. Ztloustla jsem o osm kilo. Hnusím se sama sobě! Nenávidím se! Denně myslím na sebevraždu a odkládám ji jen ze zbabělosti (nechci rodičům způsobit zármutek). Chtěla bych se změnit, ale nemám už vůli. Sama sebou hluboce opovrhuji. Já jsem byla vždycky tak trochu sama. Nikdo mi nerozuměl a já se ani nesnažila, aby mě ostatní chápali…“

Co myslíte? Jaké datum má tenhle nešťastný dopis? Anebo ten od další pisatelky?

„Začnu si připouštět své mindráky a odreagovávám se v jídle. Nic z toho však nemám a často ani nevím, co jím. Na mé postavě je to však velice brzo vidět. Tak se trápím a přitom tloustnu, což asi mnoho lidí nepochopí. Myslí si, že žiju dobře, bez starostí. A já zatím jen tak živořím. Moje sebevědomí je na nule. Pocity beznaděje, marnosti a pořád ta chuť k jídlu! Je to takový kolotoč, který se nikdy nezastaví. Nemám vůbec žádnou vůli!“

 Podobné vzkazy dostávám velmi často, ale tyhle přišly na jinou adresu. Do časopisu Mladý svět před více než čtyřiceti lety. Tehdy v něm pracovala psycholožka a psychoterapeutka Jiřina Hanušová, kterou čtenáři znali pod jménem Sally a obraceli se na ni s celou řadou problémů – i těch s obezitou. (Ostatně, Jiřina Hanušová-Sally sama bojovala s nadváhou celý život.). Sally o problému napsala dokonce knihu a založila hnutí SNOB (Sdružení nepřátel obezity). Není to ovšem jediný důvod, proč by si tahle paní konečně zasloužila pomník. Pomáhala lidem, kde se dalo – prosadila například, aby handicapovaným matkám (třeba na vozíku), zůstávaly v péči dál jejich děti a dostávalo se jim od státu i jiné pomoci, než bylo umísťování jejich potomků do dětských domovů. Mohla bych ve výčtu jejích zásluh pokračovat a dlouho bych neskončila… ale byla to přece jiná doba, namítnete. Doba našich babiček i maminek.

Zůstaňme tedy u nadváhy a obezity. Je jí totiž kolem nás výrazně víc, než bylo v oné době. A proto přibývá i víc trápení – opravdu nemine týden, abych nedostala velmi podobné dopisy těm, které dostávala do redakce Mladého světa Jiřina Hanušová – Sally.

A závěr? Jiřina Hanušová pomáhala radami i knihami, nebyl prý dopis, na který by v rubrice Dopisy pro Sally neodpověděla, v její kartotéce byly stovky a tisíce jmen. (Co se s veškerou tou korespondencí asi stalo?). Ale její odpovědi se vesměs vyznačovaly jedním – je třeba začít u sebe! Je nutné na sobě pracovat! Máš slabou vůli? To se dá změnit. Že nevíš jak? Zkusím tě to naučit – ale ty sama musíš chtít.

A tak se ve vší skromnosti k odkazu téhle výjimečné ženy (co si říkala Sally) připojuji a moc, opravdu moc bych si přála být jednou alespoň trochu taková jako ona. Ano, je jiná doba, ale vždycky bude platit jedno  – je třeba začít u sebe! Je nutné na sobě pracovat! Ale musíme opravdu chtít.

Tím spíš, že dnes máme o hodně víc možností.

Holky, ženy, mámy, babičky – do toho!

Vaše Katchaba

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama